úterý 21. března 2017

Je mluvení s lidmi o Bohu forma fanatismu?

Když jsem byl ještě nevěřící, dost mě iritovaly jakékoli debaty na téma Bůh. Když jsem se stal v 26 letech věřícím (a podotýkám, že v rodině byli všichni nevěřící), sám někdy na toto téma stočím rozhovor. Dlouho jsem ale válčil uvnitř sebe sama, jestli je to správné. Nedávno mě dokonce kamarádka označila nepřímo za fanatika. 

Hodně lidí si hraje na to, že jsou pevně zakotveni ve svém životě a nic je nemůže vyvést z míry. Vnitřně chtějí, aby to tak bylo, často jsou o tom i sami přesvědčeni, minimálně se o to snaží. A myslí si, že mají svůj život pevně v rukou. Když nepřijde krize, úraz, nemoc, nehoda, tak jim to vydrží klidně celý život.

Když se takového člověka zeptáte, zda věří v Boha, odpoví typicky, že ne. A není mu to moc příjemné (nikomu není příjemné, když ho napadne myšlenka, že ten žebřík, na který celý život leze, je možná opřený o špatnou zeď). 

Pokud v hovoru pokračujete, ve většině případů se z něj vyklube "něcista" (neplést s nacistou) - tedy, že věří "Něčemu", něčemu nad námi, přírodě, evoluci, energii, vílám, lesním skřítkům nebo prostě jen sobě (málokdo je opravdový ateista, takových lidí moc není). Ale v Boha, to ne. 

Paradoxní na tom je, že zatímco Bibli takoví lidé neuznávají jednoduše proto, že o ní mají spousty předsudků (i já je měl) a v lepším případě, že je moc divné to, co se v ní píše, pokud ji alespoň někdy otevřeli, svému Něčemu věří a basta. Proč je to paradoxní? Protože takoví lidé se obvykle zaštiťují rozumem před Bohem (přitom Bible se dá zkoumat velmi racionálně), ale to, že rozum ignorují při věření svému Něčemu neřeší.

Bible proti tomu o sobě tvrdí, že je to poselství od Boha a evangelium je dobrá zpráva o tom, co již bylo vykonáno. Všechna náboženství tvrdí, že musíte něco dělat, abyste něco dostali. Křesťanské evangelium říká opak - co bylo třeba, už bylo uděláno a my si to jen můžeme vzít. To je divné, ne? Takhle to v lidském světě nechodí. (to je taky důvod, proč jsem přesvědčen o tom, že náboženství je pouhopouhý výmysl člověka)

Ježíš a křesťanství

Spousta lidí, když se jich zeptáte, co ví o křesťanství, nebo jestli by se o něm nechtěli dozvědět více, řekne, že je to soubor morálních hodnot a často i přitaká, že jsou to hodnoty celkem fajn.

Jakmile však začnete mluvit o Bohu a Ježíši, většinou to na lidi působí jako červený hadr na býka. "Hele, jako ten Starý zákon celkem jo, ale Ježíš mě nezajímá." Potíž je ale v tom, že Starý zákon mluví o budoucím příchodu Mesiáše, kterým je podle Bible právě Ježíš. A na Ježíši jen tak mimochodem celé křesťanství stojí a padá. 

Pavel v listu Korintským píše (15. kapitola, verše 14 a 19):
  • 14A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra,
  • 19Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!
Odstraňte Ježíše a celé křesťanství se rozsype na prach. Fakt. Bez něj to nedává smysl. Zkuste to. Zkuste si přečíst evangelia (první čtyři knihy Nového zákona) a potom se zamyslet na tímto:
„Rád bych zde uchránil každého před opravdu pošetilým rozhodnutím mnohých lidí, kteří říkají: „Jsem ochoten přijmout Ježíše jako velkého učitele mravnosti, ale nemohu přijmout jeho tvrzení, že je Bůh.“ To je závěr, kterého bychom se měli vyvarovat. Člověk, který by byl pouze člověkem a říkal takové věci jako Ježíš, by nemohl být velkým učitelem mravnosti. Byl by to buď šílenec na úrovni člověka, který se pokládá třeba za vejce, nebo přímo ďábel. Musíme se rozhodnout. Buď tento muž byl a je Boží Syn, nebo byl blázen nebo ještě něco horšího… …Můžete ho umlčet jako blázna, můžete po něm plivnout a zabít ho jako démona nebo můžete před ním padnout na kolena a nazvat jej svým Pánem a Bohem. Ale neříkejte ten povýšenecký nesmysl, že to byl velký lidský učitel. To nedal k rozhodnutí nám a ani nemínil dát.“ (C. S. Lewis, profesor univerzity v Cambridge, kniha K jádru křesťanství)

Oddělení od Boha

Mnoho lidí vyznává "Žij a nech žít. Když ti to takhle vyhovuje, věř si v Boha. Já ho nepotřebuji. Já jsem spokojený s tím, co mám." Jenže to je právě to, o čem mluví Bible jako o hříchu.

Historie katolické církve bohužel z hříchu udělala dost zprofanované slovo a není tedy divu, že dnes si pod tím většinou člověk přestaví vraždu, krádež a tak podobně. Takový člověk se často i obhajuje tím, že vlastně žije mnohem lepším životem, než kdejaký křesťan.

Problém ale je, že hřích je podle Bible oddělení od Boha. Nic víc, nic méně. (Asi je ale zřejmé, že krádežemi se k Bohu asi nepřiblížíte, ba naopak.) A následně zprofanovaná představa pekla jako kotlů s horkou vodou - takhle Bible peklo nepopisuje. Jako peklo Bible označuje trvalé oddělení od Boha po smrti, napořád. Jasně, řeknete si možná - co mi je potom. Budu mrtvý, tak mi to bude šumák. Tady se hraje ale o něco jiného. O to, co je pravda. 



Tak mluvit či nemluvit o Bohu?

Jako křesťanské společenství a zároveň univerzitní studentský klub děláme pro studenty akce a i třeba studijní zamyšlení nad čajem, aby mohli poznat křesťanství. Ne proto, abychom někoho obrátili. Ale aby se člověk mohl informovaně rozhodnout. Odmítnout či přijmout.

Pokud má Bible pravdu, možná se jednou na lidi, kteří před vámi začali mluvit o Bohu, budete dívat jinak. Ne jako ty otrapy, co furt plácají něco divného o něčem, co vás netankuje, ale jako na lidi, kteří jen chtěli, abyste si sami spočítali, kolik je dva a dva. 

Tady nejde o to, jestli máte nebo nemáte něčemu věřit. Tady jde, znovu opakuji, o to, co je pravda. Jestli 2+2 = 4 nebo je možný i jiný výsledek.

Je to jako s gravitací. Můžete říkat, že žádná gravitace není, můžete v ní nevěřit, ale jakmile venku na chodníku zakopnete a natlučete si nos, zjistíte, že váš postoj na věci samé nic nezměnil. Ale to už je pozdě.

Myslím si tedy, že my jako křesťané, bychom byli největšími pokrytci, kdybychom s lidmi, kteří jej neznají, o Bohu nemluvili.